Zdobení v tradičním kovářství i uměleckém kovářství? Pomocí leptání kovů i chemické oxidace

Ačkoliv se fáze zdobení a povrchové úpravy v kovářském řemesle nachází až na samotném konci výrobního procesu, je vždy neodmyslitelnou součástí každého kovářského díla. Výsledný vzhled je důležitý nejen v oblasti - umělecké kovářství. Již před stovkami let se vesničtí kováři snažili vyrobit předměty nejen kvalitní a funkční, ale také oku lahodící. Povrchová úprava navíc výrobek chrání před vnějšími vlivy prostředí a brání vznikající korozi a tedy i degradaci materiálu.

Zdobení a povrchová úprava dnes a v minulosti

Již v samotném úvodu jsme nastínili, že zdobicí techniky, uplatňované v kovářském řemesle, neplní jen funkci estetickou, ale také ochrannou. Zdobení totiž ve většině případů spočívá v povrchové úpravě kovu, například pokovování. Je třeba říci, že v moderní oblasti s názvem - umělecké kovářství, se uplatňují odlišné postupy, než tomu bylo v minulosti.

Hlavním důvodem je především zvyšování nároků na ochranu kovů, a to vzhledem k tomu, že agresivita ovzduší je dnes mnohem výraznější než kdykoliv dříve. Při využití tradičních postupů by tak došlo k velmi rychlé degradaci materiálu, především k rezivění. V určitých oblastech se však tradiční, tedy původní, postupy uplatňují i dnes, a to obzvláště v muzejnictví a restaurátorství. Je také třeba upozornit, že zdobení kovářských výrobků rozhodně není výsadou jen moderního kovářského řemesla.

Důkazem toho jsou dochované kovářské výrobky pocházející ze staročeských vesnic. Na Valašsku pak tehdejší kováři rádi zdobili vše, co jim přišlo pod ruku, ať už šlo o zámečnické výrobky nebo nářadí. Tradiční zdobení kovářského materiálu na vesnici a v historii obecně tak tvoří samostatnou obsáhlou kapitolu v oblasti umělecké kovářství. 

My se však nyní podrobněji zaměříme na přístupy, které se využívají v uměleckém kovářství dnes.

Umělé vytváření oxidů (chemická oxidace kovů)

Jednou z používaných zdobicích technik v uměleckém kovářství je umělé vytváření oxidů na povrchu kovového výrobku, tedy chemická oxidace. Díky tomu lze dosáhnout různých barevných odstínů kovu. V praxi se chemická oxidace provádí různými způsoby, přičemž nejjednodušší postup spočívá v metodě propouštění. Jde o pomalé zahřívání kovu na propouštěcí teplotu, která se liší v závislosti na složení oceli a požadavcích kováře. Pohybuje se od 150 do 500 °C.

Oxidace kovů se provádí také namáčením kovářských výrobků do různých roztoků, například máčením v roztoku sirnatanu sodného a octanu olovnatého vznikne výrazné tmavě červené zabarvení. Oxidací lze docílit i černého zabarvení, a to namáčením taveniny do hydroxidu sodného s dusičnanem sodným. Při umělém vyváření oxidů na povrchu kovářských výroků je třeba aplikovat další ochrannou vrstvu, samotná oxidace výrobek před degradací neuchrání.

Umělecké kovářství a koroze materiálu

Ačkoliv je cílem povrchové úpravy zabránit rezivění výrobků, stále častěji se provádí kontrolované přirozené či umělé rezivění, díky kterému lze dosáhnout zajímavých povrchových struktur. Korozi urychluje máčení v roztoku octové vody. Na kovářský výrobek, záměrně opatřený korozí, je však třeba opět nanést ochrannou vrstvu, aby nedocházelo k dalšímu prohlubujícímu se rezavění.

Pokovování v kovářství: Zlacení, stříbření či cínování

Pokovování patří mezi hojně využívané kovářské zdobící techniky, které zajistí nejen skvělý estetický efekt, ale výsledný výrobek dostatečně ochrání před nepříznivými vlivy ovzduší a okolního prostředí. Pokovování se provádí různými způsoby, nejběžnější je galvanické pokovování. V závislosti na představě a požadavcích kováře lze pokovovat různými kovy – olovem, cínem, niklem, chromem, ale také stříbrem či zlatem. Pozlacování materiálů se často provádí zlatou fólií, a to zejména při restauračních pracích. Populární je také zlacení pomocí zlatého éteru, který se nanáší štětečkem. Tato metoda se často kombinuje se zdobící metodou leptání kovů.

Leptání kovů v kovářství

Leptání kovů je hojně využívanou zdobicí technikou především při vytváření drobných kovářských předmětů. Povrch kovu se u této metody upravuje využitím kyselin. Existují dva přístupy při leptání kovů – pozitivní a negativní. U pozitivní metody dochází k vyleptání požadovaného ornamentu do hloubky, tj. na okolí ornamentu se nanese kyselinovzdorná hmota a výrobek se ponoří do kyseliny. U negativního leptání je proces opačný, zdobený ornament musí být před kyselinou ochráněný a po vyleptání okolí z kovu vystoupí.

Nielování se už téměř nepoužívá

Dnes již zastaralou a téměř nepoužívanou zdobicí metodou v kovářství je nielování. Jde o dodatečnou úpravu povrchu po leptání kovů. Do prohlubní, vytvořených leptáním kovů, se nanáší speciální nielovací hmota, vytvořená na základě šelaku a vosku na výrobu pečetí. Po zaplnění prohlubní se přebytečná vrstva odstraní a nielovací hmota se s kovem zarovná. Místa leptu se tak zabarví podle odstínu nielovací hmoty a vytvoří zajímavou strukturu.

Taušírování v kovářství

Velmi pracnou a náročnou zdobicí technikou, kterou dnes uvidíme prakticky jen u restauračních prací, je taušírování. Spočívá v přesném zaklepávání taušírovacího pásku do předem připravených rýh se zdviženými okraji, které po zaklepání umístěný pásek zafixují. Vzniká tak stříbrný nebo zlatý ornament.

Rýhování kovů v uměleckém kovářství

Naopak mezi nejtradičnější a nejběžnější zdobící kovářské metody patří rýhování. Pomocí různě tvarovaných rýhováků s tupým ostřím se vytváří ornamenty na malých i velkých předmětech. Díky míře ztupení rýhováku lze určit, jak hluboká rýha se v materiálu vytvoří.

Představili jsme si tak několik zdobicích technik v oblasti - umělecké kovářství. Některé z nich spočívají v povrchové úpravě materiálu a tedy ve změně odstínů a vytvoření zajímavých struktur, jiné jsou založené na principu mechanického zdobení předem připravených ornamentů a vzorů. Je třeba si uvědomit, že většina výše uvedených zdobicích technik prostupuje napříč řemesly a uplatňuje se u různých řemeslných zpracování. Kovářské řemeslo je tak jen jednou z oblastí, ve kterých lze tyto zdobící techniky využít.