Nejslavnější čeští řezbáři z historie i současnosti

Dřevořezba je nejen profesionální umělecké řemeslo, ale i koníček. Řezbáři pro její výkon potřebují zejména talent a zručnost, pomoci jim ale může i odborné vzdělání u zkušených mistrů řemesla. Zajímavé a zručné řezbáře má ve své historii i současnosti také Česká republika.

Významní řezbáři – česká tvorba od dob baroka

Řezbářství bylo na našem území významné zejména v době baroka. Představitelem tohoto řemesla byl například český řezbář a sochař Martin Ignác Morávek (1679 – 1762). Vyučil se u Jana Brokoffa, barokního sochaře a řezbáře z německé rodiny, který však žil a působil v Čechách. Morávek tvořil zejména dřevořezby pro kostely, a to lavice, rámy obrazů, skříně a varhany. Pro miličínský kostel vyřezal hlavní i boční oltáře, zpovědnici, varhany, kazatelnu a některé sochy. Kostel v Hluku na Moravě zase opatřil třemi oltáři, křtitelnicí a kazatelnou.

Řezbářská rodina Brokoffů a Zafouků

Kromě zmíněného Jana Brokoffa se řezbářství věnovali i jeho dva synové. Starší Michal Jan Josef Brokoff (1686 – 1721) byl spíše sochařem a mladší Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688 – 1731) tvořil i ze dřeva. Všichni tři patřili k významným představitelům českého barokního sochařství. Ferdinand Brokoff je například autorem dřevěných soch Pašijového cyklu v kostele svatého Haštala na Starém Městě.

Dřevořezba se pěstovala také v řezbářské rodině Zafoukových z Berouna. Rakouský sochař česko-německého původu Rudolf Dominik Zafouk mladší (1830 – 1890) vytvořil mimo jiné oltářní plastiky pro děkanský kostel Panny Marie v Jindřichově Hradci nebo dva oltáře pro tamní Černínskou kapli.

Žamberský řezbář oceněný v Americe

Řezbářské řemeslo po svém otci Františkovi zdědil také Josef Rous (1874 – 1942), jeho tři bratři byli sochaři a čtvrtý stavitel. Josef Rous tvořil hlavně pro církev, vyřezával oltáře, rámy, lustry, ale také betlémy. Pro kapli žamberského zámku zhotovil oltář sv. Aloise.

Vyhledávaný byl však i mezi šlechtou, a to zejména jako odborník na vyřezávání rámů či výrobu luxusního nábytku. Jeho práci oceňovali třeba příslušníci rodu Kinských nebo Kolowratů a svěřovali mu prestižní zakázky. Jeho díla tak zdobí interiéry zámků v Častolovicích, Opočně a Doudlebách nad Orlicí. Josef Rous byl také pozlacovačem a zručným restaurátorem. Opravoval varhany  a další hudební nástroje, ale i loutky.

Za jeho nejvýznamnější dílo lze označit secesní paraván s litografiemi Alfonse Muchy, který v roce 1983 získal ocenění na světové výstavě výtvarného umění ve Spojených státech amerických.

Česká dřevořezba v době světových válek

Dalším významným představitelem českého řezbářství byl synovec malíře Mikoláše Alše - Josef Váchal (1884 – 1969), který se živil také jako malíř, grafik, sochař a spisovatel. Během života nebyl doceněn a uznání se mu dostalo až po smrti. Jeho tvorbu ovlivněnou expresionismem, symbolismem, naturalismem a secesí tvoří například dřevořezy Křest Páně v Jordáně, Poslední soud, Modlitba, Ukřižování nebo kolorovaný dřevořez Salome. Vyřezával také loutky.

Dřevořezba tvoří i část díla bratrů Kubíčkových. Leoš Kubíček (1887 – 1974) chtěl být řezbářem odmala a vyučil se jím v dílně Josefa Rouse. Jeho mladší bratr Josef Kubíček (1890 – 1972) se učil sochařství u Josefa Václava Myslbeka a stal se významným představitelem českého novodobého sochařství. Věnoval se ale také řezbářství, tvořil zejména dřevěné plastiky. Vrcholem jeho tvorby je dřevěná socha Vítězství z počátku třicátých let minulého století.

Řezbáři betlémů a loutek

Podstatnou a důležitou část řezbářské tvorby tvoří dřevořezba betlémů. Mistrovskými díly jsou třeba betlémy Jindřicha Adámka (1874 – 1955), které dodnes patří k nejhodnotnějším památkám českého uměleckého řezbářství. Kromě betlémů tvořil také reliéfy a figurální dřevořezbu, věnoval se zejména náboženským tématům, vyřezával také loutky. Řezbářem byl jeho otec a v řemesle dále pokračoval i jeho syn Josef Adámek. (1927 – 2000).

Kromě betlémů mnoho řezbářů vytváří také loutky a marionety pro loutková divadla. Například se známým Divadlem Spejbla a Hurvínka je neodmyslitelně spjato jméno loutkáře Jana Vavříka Rýze (1900 – 1960), který pro divadlo vytvořil loutku paní Drbálkové, Kocourkovské učitele nebo třeba Šumaře. Loutky pro stejné divadlo vyřezával také Karel Krob (1904 – 1974), který se původně živil jako zedník a vyřezávání tradičních loutek z lipového dřeva měl nejdřív jen jako zálibu.

Současní čeští řezbáři

Řezbářství není ani dnes mrtvé řemeslo. Věnuje se mu například Václav Plechatý (1948), jinak také výtvarník a grafik. Jeho řezbářské dílo reprezentuje třeba dvanáct soch apoštolů, které vyrobil pro orloj v Kryštofově Údolí u Liberce. Dřevořezbě se věnuje i sochař, řezbář a malíř Luděk Bari (1949). Vytvořil několik desítek dřevěných reliéfů, avšak nejznámější částí jeho tvorby je kolekce dvaceti kusů klasických hudebních nástrojů, konkrétně houslí, viol a cell, avšak v moderním provedení. Neobvyklé tvary nástrojů mu dokonce vynesly označení houslový inovátor.

I dnes jsou populární vyřezávané betlémy. Věnuje se jim třeba řezbář Bedřich Šilar (1959), pro kterého bylo toto řemeslo nejdříve koníčkem, avšak po čase se mu začal věnovat naplno. Je například autorem Lanškrounského betléma osobností, který obsahuje přes padesát figur z lipového dřeva, zpodobňujících významné české osobnosti historie i současnosti. Kromě betlémových figurek vyřezává Bedřich Šilar také loutky, sochy nebo perníkové formy.