Dysmorfofobická porucha - nebezpečná posedlost vlastním vzhledem

Dysmorfofobická porucha se řadí mezi tzv. somatoformní poruchy, které jsou příznačné výskytem tělesných problémů, které nemocný pociťuje, ve skutečnosti však nejsou prokázány. Mezi somatoformní poruchy se kromě dysmorfofobie řadí také somatizační porucha či hypochondrická porucha. Dysmorfofobie se vyznačuje přesvědčením jedince o tom, že některá z částí jeho těla je nedokonalá a vyžaduje úpravu. Jedinec je však se svým tělem nebo s jeho částí nespokojen vždy, a to i po jakékoliv úpravě či zdokonalení. Jde o jakousi posedlost fyzickým vzhledem, která může být v mnoha případech velmi nebezpečná, léčba je přitom obtížná.

Dysmorfofobie aneb posedlost fyzickým vzhledem

Podle statistických výzkumů trpí dysmorfobií až 2 % populace. Je třeba upozornit, že nadměrné zaobírání se vlastním tělem není jen rozmařilostí jedinců, což si často veřejnost myslí, nýbrž jde o poměrně závažnou poruchu, která velmi negativně ovlivňuje život. Posedlost fyzickým vzhledem – dysmorfofobie nebo také syndrom pocitu ošklivosti je nemoc, která postiženým brání v normálním plnohodnotném životě. Toto onemocnění může být také součástí jiných psychických problémů, může vést až ke vzniku bludů.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že dysmorfofobie trápí převážně změny, mnohé výzkumy ukázaly, že poměr postižených mužů a žen je v tomto případě kolem 1:1. Ženy svou posedlost fyzickým vzhledem dávají mnohdy najevo více než muži, nebojí se o svých problémech otevřeně diskutovat. Oproti tomu řada mužů tuto poruchu maskuje a prožívá své trápení z představ o fyzické nedokonalosti bez výrazných vnějších projevů, ovšem o to s většími komplexy, které vedou až k pocitům méněcennosti. U mužů se můžeme také velmi často setkat s muskulární dysmorfofobií, které se budeme věnovat o pár řádků níže.

Dysmorfofobická porucha a její příznaky

Dysmorfofobická porucha se vyznačuje celou řadou na první pohled viditelných příznaků, které se projeví především v chování jedince.

Přesvědčení o své vadě

Osoba, postižená dysmorfofobickou poruchou, je přesvědčena o tom, že konkrétní část jeho těla je nedokonalá, obvykle může být dle představ malá, velká apod. Jedinec je o své vadě neustále přesvědčen i po opakovaném upozornění z řad blízkých i lékařů, že je vše v naprostém pořádku. Někteří jedinci o svých vadách otevřeně hovoří, litují se a snaží se hledat pomoc s řešením domnělé vady, jiné si pocit méněcennosti a vadě na kráse nechávají pro sebe a syndrom ošklivosti si rozvíjí potají.

Zrcadla

Osoby, postižené dysmorfobickou poruchou, mohou na přítomnost zrcadel reagovat dvěma způsoby. První typ dysmorfofobiků je zrcadlem naprosto uchvácen, tráví před ním spoustu času, neustále se prohlíží, hledá vady na svém těle. Opačným typem je skupina nemocných, kteří se zrcadlům vyhýbají velkým obloukem a pohled na sebe v zrcadle z pocitu ošklivosti nezvládají.

Vyhledávání lékařů

Dysmorfofobická porucha je ve většině případů spojena s opakovanými návštěvami lékařů za účelem léčby domnělé vady. Jedinci nejčastěji navštěvují zubaře, dermatology a obzvláště plastické chirurgy. Samozřejmě nemůžeme označit každého zájemce o chirurgický zákrok s cílem zkrášlení za dysmorfobika. Dysmorfofobická porucha se v tomto ohledu snadno rozpozná tím, že jedinec není se svým vzhledem spokojen ani po provedení opakovaných zákroků a žádá zákrok opakovaný. Ve skutečnosti však se svým vzhledem nebude nikdy spokojený.

Skrývání nedostatků

Dysmorfofobie je doprovázena snahou postiženého o zamaskování svých nedostatků. Tato snaha však bývá obvykle tak výrazná, že na své nedostatky jedinec ještě výrazněji upozorňuje. Typické je velmi výrazné líčení, silná vrstva mejkapu, abnormální účes, vycpávky či mohutné šperky.

Podezřívání okolí

Lidé, postižení dysmorfobií, žijí v představách, že se blízcí i široká veřejnost neustále zaměřuje jen na jejich nedostatky. Nemocný je přesvědčený, že se o jeho nedokonalých částech těla lidé baví, vysmívají se a všímají si jich.

Nejčastější lokalizace defektu u dysmorfofobie

U dysmorfofobické poruchy může mít nemocná osoba představu o defektu prakticky jakékoliv části těla. Existují však partie, se kterými je syndrom pocitu ošklivosti spojený nejčastěji. Muži i ženy mívají problém se svým obličejem, kůží, vlasy i svalstvem, doménou žen pak je lokalizace defektu na hýždích, prsou či dolních končetinách. Muži zase trpí představami o nedokonalosti svých genitálií, mohou mít také problém s vlastním ochlupením nebo výškou postavy.

Muskulární dysmorfofobie

Specifickým typem dysmorfofobické choroby je muskulární dysmorfofobie. Ta se vyznačuje tím, že mají jedinci neustále pocit, že je velikost jejich svalů nedostatečná. Muskulární dysmorfofobie se týká žen i mužů. Do této fáze se mohou dostat i lidé z oblasti kulturistiky, kteří jsou velikostí svých svalů fascinovaní. I ve chvíli, kdy jsou jejich svaly nadprůměrně velké, jsou přesvědčeni o opaku. Touha po extrémním svalstvu je vede k užívání anabolik.

Dysmorfofobická porucha a průběh onemocnění

Dysmorfofobická porucha se objevuje zpravidla v období puberty nebo rané dospělosti. Může být stupňovaná, v první fázi může mít jedinec problémy jen s některými částmi, které bude jednoduše maskovat oblečením, později může začít míru nespokojenosti stupňovat. Frekvence návštěv odborníků se začne násobit, stejně jako touha po výrazných úpravách svého těla. S neustálou nespokojeností souvisí i psychické problémy, deprese, pocity méněcennosti apod. Podle výzkumů se až tři čtvrtiny osob s touto poruch nikdy nevdají či neožení, a pokud ano, s největší pravděpodobností se rozvedou. Alarmující jsou také další statistické údaje, podle kterých se každý pátý onemocněný pokusí o spáchání sebevraždy.

Léčba dysmorfofobie

Léčba dysmorfofobie je v současné době velmi náročná, nemocnou osobu totiž zpravidla nelze jednoduše přesvědčit, že je s jeho tělem všechno v pořádku. V současné době se léčba tohoto onemocnění praktikuje kombinováním antidepresiv s psychoterapií.

Nespokojenost s vlastním tělem a fascinace nedostatky bychom rozhodně neměli podceňovat, stejně jako bychom neměli jen nečinně přihlížet na nemocné v našem okolí. Je třeba pochopit, že extrémní zájem o své tělo není zpravidla malicherností, sobectvím či egoismem, ale vcelku závažnou chorobou, kterou je třeba řešit.