Kleptománie - když nám nenechavé ruce komplikují život

Zloděj krade, protože chce, kleptoman protože musí. Takhle by se stručně a velmi zjednodušeně dalo definovat zlodějství a kleptománie. Není tedy zloděj jako zloděj, dalo by se říct. Přesto najdeme mezi zloději jen asi jedno procento skutečně nemocných kleptomanů. Zbytek se na nemoc často jen hloupě vymlouvá.

Kleptománie je známá už po mnoho set let, však ji taky definuje na jedné stránce Ottův naučný slovník z roku 1905. Vůbec první definici ale sepsal C. C. H. Marc, dvorní lékař krále Ludvíka Filipa, který o kleptomanii řekl, že je „instinktivní, neodolatelnou touhou krást“. A své vysvětlení doplnil v roce 1906 také Sigmund Freud, který kleptománii svedl na potlačovanou ženskou sexualitu. Tehdy v obchodech totiž téměř výlučně kradly jen ženy.

Kleptománie nejčastěji postihuje dospívající adolescenty nebo dospělé lidi, nevyhýbá se však ani dětem nebo starším lidem. Zatímco v dětství mnoho z nás kradlo cukrovinky nebo drobné mince pro zábavu nebo kvůli touze koupit si za peníze něco vytouženého, kleptománie patří mezi psychické poruchy. Tváří se jako hra, ale může nám zkomplikovat a zamotat život.

Jak se kleptománie projevuje

Hlavním příznakem kleptománie je nutkavá touha po krádeži, kterou následuje neschopnost takovým myšlenkám zabránit nebo předcházet. Samotné krádeži předchází velká nervozita a obrovský stres z plánovaného činu, bezprostředně po něm ale přichází velký pocit uspokojení, naplnění nebo úleva pro organizmus. S touto poruchou bezpochybně souvisí porucha sebeovládání, postižený člověk si zkrátka sám sobě není schopný přikázat, aby daný čin neudělal. Kleptomany také poznáme podle nižšího sebevědomí nebo poruch stravování (jako je bulimie nebo anorexie), často trpí úzkostmi a depresemi, a navíc se hůře začleňují do společnosti.

Kleptománie má tři fáze

Že kleptománie spadá do škatulky psychické poruchy, o tom nemůže být pochyb. Nemocní totiž komplikují život sobě i svému okolí a porucha je často může přivést až před soud a následně pak před placení pokut, vykonání veřejně prospěšných prací nebo zkrátka veřejné hanbě a posměchu. Tuto nemoc můžeme rozdělit do tří jednotlivých fází, a to podle jejich vážnosti.

1. NEVINNÁ HRA

Pachatel se krádežemi pouze baví a často se snaží vybírat takové věci, které mají co nejnižší hodnotu. Mívá pocit, že krádež je jen hra ovšem jen do té doby, než ho chytí policisté, a on musí nést následky celé situace.

2. MÁM VĚTŠÍ PROBLÉM, NEŽ JSEM SI MYSLEL

Pachatel začíná krádežím propadat, ale neví, co si s problémem počít. Vědomě začíná mít čím dál tím víc strach z odhalení a bojí se následné ostudy. Často neví, co si s odcizenými věcmi počít, a proto je nesmyslně skladuje, vyhazuje nebo dokonce vrací zpět na místo odcizení. Navracení na původní místo může přinášet další vědomý stres, a tím i následné uspokojení.

3. JSEM DROGOVĚ ZÁVISLÝ NA KRÁDEŽÍCH

Pachatel už není schopen objektivně vyhodnotit riziko, a tak krade všechno, co se mu dostane pod ruku. V krádežích se stává až nesvéprávným a často okrádá i svou rodinu a nejbližší, aniž by si uvědomoval skuteční následky svých činů. Taková fáze se dá srovnat s gamblerstvím nebo alkoholismem a na léčbu už v některých případech může být pozdě.

Jaký je rozdíl mezi obyčejnou krádeží a kleptománií?

Účelem běžné krádeže bývá zisk nějakého drahého předmětu nebo hotovosti. Motivem pro krádež bývá touha vlastnit předmět, nedostatek financí nebo snaha polepšit si. Průběh kleptománie se ale od krádeže značně liší. Kleptoman vyhlídnutý předmět nepotřebuje, často ani nechce a je pro něj zbytečný. Nejde mu tedy o získaný lup, ale o samotný čin. Uloupený předmět navíc bezprostředně po odcizení (na rozdíl od zloděje) často zahazuje nebo vrací na jeho původní místo.

Na kleptománii se při krádeži často odvolává valná řada zlodějů. Obecně ale platí, že jen asi jedno procento zlodějů skutečně trpí kleptománií. Zda je člověk kleptomanem dokáže ale s jistotou potvrdit až psychiatr odborným vyšetřením. Ženám tato krádež dodává adrenalinový pocit něčeho zakázaného nebo si tím vynucují pozornost u svého partnera. Muži zase nejvíce kradou naopak v případech, kdy mají sexuální problémy nebo trpí nedostatečným uznáním ze strany partnerky, přátel nebo spolupracovníkům. Bezprostředně po činu pak muži mohou dosahovat takového stavu uspokojení, který může připomínat orgasmus.

Slavní kleptomani

Kleptománií také často trpí bohatí a slavní lidé. Těm kleptománie dodává adrenalin a pocit vzrušení a nejistoty, který jim ve skutečném životě často chybí. Slavnou kleptomankou je například představitelka Kim z filmu Střihoruký Edward, herečka Winona Ryder. Ta je známá tím, že se několikrát pokusila odcizit v obchodních centrech předměty různé finanční hodnoty, aniž by si je sama bývala byla nemohla nedovolit, nebo by je skutečně potřebovala. Tím si na dobu bezmála deseti let uzavřela cestu k větším filmovým rolím a na velké plátno se vrátila až ve filmu Černá labuť z baletního prostředí, kde si zahrála stárnoucí baletku Beth.

Za další slavnou kleptomanku můžeme považovat zpěvačku a herečku Britney Spears, která je známá svou nesmyslnou krádeží levného prstenu, dámské paruky a dalších téměř bezcenných věcí. Některé zdroje uvádějí také herečku Lindsay Lohan nebo Paris Hilton. V takových případech už se ale nemusí jednat o psychickou poruchu, ale jen o snahu na sebe za každou cenu upozornit.

Jak se zbavit kleptománie?

Pro léčbu kleptomanie se doporučuje kognitivní behaviorální terapie. Jejím základem je zaměření na konkrétní cíle a přítomnost. Při terapii spolupracuje pacient s terapeutem a snaží se identifikovat své chybné chování a změnit ho. Při pravidelném tréninku pak terapeut dává větší prostor pacientovi, který přebírá odpovědnost za její průběh. Další léčebnou metodou je substituce. Pacientovi se vytvářejí situace, při kterých může řízeně a cíleně ukrást nastražené věci (například doma, na zahradě, u přátel). Díky substituci je kleptoman na určitou dobu uspokojen a nemá další potřebu krást například v obchodním domě nebo u cizích lidí.

Kromě toho se pro léčbu kleptománie často využívají také antidepresiva nebo jiné medikamenty. Stavu před i po krádeži totiž často předchází depresní stavy, a tak se psychiatři snaží pacientům uměle zvyšovat hladinu serotoninu a předcházet tak kleptomanii.

Kleptománie je tedy nemoc jako každá jiná. Jak už víme, nejčastěji postihuje dospívající a dospělé, ale nemusí se vyhýbat ani dětem nebo seniorům. Pokud se tedy někdy setkáme s kleptománií ať už u sebe nebo u svých blízkých, měli bychom okamžitě vyhledat pomoc. Na místě je psycholog, psychiatr nebo jiná odborná pomoc, která nám nabídne pomocnou ruku a pomůže nám v těžké a nečekané životní situaci.