Syndrom barona Prášila se projevuje předstíráním zdravotních potíží a soustavným lhaním

Münchhausenův syndrom (tzv. syndrom Barona Prášila) je vážná duševní porucha. Patří do skupiny tzv. předstíravých poruch. Podstatou syndromu je předstírání tělesných či psychických zdravotních potíží a nemocí, přičemž není dosud plně objasněn důvod tohoto počínání. Hlavním účelem veškerého počínání lidí s touto poruchou je domoci se opakovaných lékařských vyšetření, lékařských zákroků a hospitalizací. Současně se u těchto lidí vyskytuje také bájná lhavost, a to nejen ohledně zdravotních potíží. Jejich soustavné lhaní se týká vytvoření celé jejich identity. Onemocnění se obvykle objevuje v rané dospělosti, nejčastěji ve středním věku, ale může se objevit již během dětství nebo v dospívání. Častěji touto duševní poruchou trpí muži.

Lidé trpící syndromem barona Prášila trpí nutkavou potřebou vymýšlet si stále nové a nové zdravotní obtíže, neustále navštěvovat zdravotnická zařízení, nechávají se dokonce opakovaně operovat. Pro zdravotnický personál je velice obtížné syndrom barona Prášila identifikovat.

Tito lidé si velice často vymýšlí i to, jak se jmenují, jaké je jejich povolání, zahrnou lékaře úžasnými, ovšem zcela smyšlenými historkami a příběhy. Jejich hlavním cílem je získat roli nemocného a kontakt se zdravotnickým personálem. Jejich jednání je vědomé, motiv je vědomý, přičemž ale somatické potíže tito pacienti skutečně cítí a nenechají si vymluvit, že zdravotními problémy netrpí.

Typické příznaky pro syndrom barona Prášila:

• smýšlení anamnestických dat
• domáhání se opakovaných vyšetření a hospitalizace
• bájná lhavost (pseudologia fantastica)
• cestování z místa na místo (peregrinace)

Člověk trpící Münchhausenovým syndromem se opakovaně nechává transportovat do nemocnice, stále dokola si vymýšlí a nechává se vyšetřovat. Pacient zkresluje skutečnosti, vymýšlí nejrůznější příhody. Často je bájná lhavost spojena s poruchou paměti nebo s tím, že paměť místy zcela selhává, protože pacient se po čase ve svých výmyslech přestává orientovat a sám není schopen rozpoznat, co je pravda a co ne. Jakmile je však pacient odhalen, rychle opouští zařízení a hledá jiného lékaře.

Když se nepřijde na žádnou tělesnou diagnózu, ani není odhalen syndrom barona Prášila, může být pacient odeslán na psychiatrii. Někdy si rovnou tito pacienti vymýšlí psychické symptomy a míří přímo na psychiatrii. Tak se odhalí pravda a diagnóza dříve, protože psychiatrická oddělení úzce spolupracují s rodinnými příslušníky, na rozdíl od somatických lékařů. Pak se většinou často zjistí, že po lékařích cestuje denně a rodina si s ním už delší dobu neví rady.

Syndrom barona Prášila a jeho příčiny

Syndrom barona Prášila má svou prapůvodní příčinu většinou v dětství. Velice často bývá na vině citová deprivace, nedostatek lásky a pozornosti od rodičů, odmítání dítěte ze strany rodičů. Tím, že dojde k získání statusu pacienta, dotyčný se stane středem pozornosti, a to mnohdy zvýšené, neboť umění předstírat zdravotní problémy se často rovná skvělému hereckému výkonu. V nemocnici pak tito lidé nalézají tu péči, která jim tak chyběla.

Svou roli zde hraje i určité zaujetí vůči zdravotnickému personálu, který může být do značné míry ambivalentní. Jednak dojde k vytvoření vztahu, úzké vazby mezi lékařem a pacientem, na druhé straně jsou tito lidé také fascinováni a uspokojováni tím, že lékaři jsou zcela frustrováni, protoře nejsou schopni stanovit diagnózu a zjistit, co dotyčnému je. Zároveň si tito pacienti vytvářejí novou bájnou identitu, stávají se zajímavými lidmi pro své okolí. Jejich lhaní nezná hranic.

Syndrom barona Prášila, resp. útěk do něj pomáhá lidem s nízkým sebevědomím, zoufalým lidem, kterým chybí péče a pozornost. Výše uvedené symptomy vídáme i u emočně nestabilních poruch osobnosti. U pacientů vyhledávajících nepříjemné nebo dokonce bolestivé vyšetření podle klasických psychoanalytických teorií nacházíme také masochistické rysy.

Příčinou vzniku tohoto syndromu může být ale také to, že tito lidé byli někdy v minulosti velice vážně nemocní a po uzdravení z nemoci se u nich rozběhla tato duševní porucha. Nedošlo ke zvládnutí traumatu po prodělaném závažném onemocnění.

Psychické příznaky zahrnují celou řadu doprovodných stavů jako deprese, halucinace, slabá paměť, poruchy orientace, závislost na psychoaktivních látkách, poruchy příjmu potravy apod. Často se v těchto případech objevuje i předstírání sebevražedných pokusů.

Syndrom barona Prášila a jeho léčeba

Prognóza je nepříznivá, léčba je velmi náročná. Syndrom barona Prášila je označen jako nevyléčitelný. Přístup by neměl být konfrontační. Vhodný je podpůrný přístup, ne konfliktní. Přichycení při lži nikam nevede. Nutné je opatrně navést pacienta na to, že možná potřebuje psychiatrické vyšetření. Pokud u nějaké blízké osoby vypozorujeme příznaky tohoto syndromu, doporučujeme obrátit se na běžného psychiatra, který doporučí další léčbu. Psychiatrická léčba se snaží pomoci dotyčnému člověku pochopit, proč to dělá.

Cílem léčby je redukce hospitalizací, sdělení diagnózy a pochopení problému. Tím pak nedochází k tak častým hospitalizacím a pacient dokáže bez vynucovaného ošetření vydržet déle. Léčba je celoživotní, je potřeba psychiatrická podpora, protože tito lidé mívají jak poruchu osobnosti, tak citovou deprivaci. Léčba psychofarmaky by však měla být pečlivě kontrolována, aby se minimalizovalo její zneužití při sebepoškozujícím jednání.

Syndrom barona Prášila vs. simulace

Jaký je rozdíl mezi simulantem a tím, kdo trpí syndromem barona Prášila? Rozdíl je poměrně značný. Simulace není psychiatrická diagnóza. Simulant předstírá z vědomě zištných důvodů, chce se něčemu vyhnout, něčeho se domoci, dosáhnout svého cíle. Dosažením cíle simulace končí a pacient je zdravý. Ale u Münchhausenova syndromu je jediným skutečným motivem domoci se hospitalizace, není tam žádný další úmysl. Jeho snaha nechat se hospitalizovat nikdy nekončí. Nechávají se s chutí operovat, opakovaně, prahnou po vyšetřeních a lékařské péči. Tato touha nemá konce.

Velmi často zůstane tento syndrom neodhalen. Zhruba 0,5% až 1% hospitalizovaných pacientů tvoří lidé s tímto syndromem. Ale pravděpodobně se vyskytuje častěji, než bývá skutečně zjištěn.

V minulosti se tito pacienti po odhalení dostávali na černé listiny, které si nemocnice mezi sebou rozesílaly. Ale dnes kvůli etickému principu nemocnice nesdílí vzájemně data, proto to tito lidé mají snazší a jejich odhalení tak trvá mnohem déle.

Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení)

Syndrom barona Prášila má více forem. Nejznámější forma je ta, kdy si pacienti vytvářejí příznaky sami na sobě. Jsou schopni se sebepoškozovat, a to mnohdy i dost drasticky, např. si píchají si benzín pod kůži, infikují záměrně rány apod. Stejné věci ale mohou dělat i svým nejbližším! Právě to se nazývá Münchhausenův syndrom by proxy. Rodiče způsobují symptomy svému dítěti, které je opakovaně vyšetřováno s tím, že se nikdy nepřijde na to, co mu je. Takové počínání může nabýt až takových rozměrů, kdy je nutné kvůli poškozování odejmout dítě rodičům. Jsou známy i případy, které skončily smrtí dítěte.

Nejčastější průvodní jevy Münchhausenova syndromu v rodině/u některého z rodičů:

• Porucha u dítěte je dlouhotrvající, neobvyklá, s netypickými reakcemi.
• Symptomy jsou nepřiměřené a nezvyklé.
• Potíže mizí, nejsou-li rodiče přítomni.
• V rodině se vyskytl v minulosti syndrom náhlého úmrtí kojence.
• Rodič je chorobně fixován na dítě a má medicínské znalosti.
• Rodič neustále vyžaduje od lékařů další a opakovaná vyšetřování dítěte.