Dušan Jurkovič a jeho stavby v lázních Luhačovice

Architektura luhačovických lázní je proslavená krásnými stavbami architekta Dušana Jurkoviče (1868-1947). Stavby vytvořené pro Luhačovice vznikly během pouhých tří let a spojují je motivy regionální karpatské lidové tvorby s dekorativními principy secese a vlivy anglického neovernakulárního umění hnutí Arts and Crafts. Stavby tohoto slovenského architekta vytváří v lázních velmi originální a vnitřně soudržný architektonický artefakt. Architektura lázní tak dokládá nejen šíření moderních západoevropských podnětů do architektury a urbanismu střední Evropy přelomu 19. a 20. století, ale koresponduje i s vrcholícím emancipačním hnutím středoevropských slovanských národů, usilujících o sebeurčení prostřednictvím lidové kultury. Touto syntézou se luhačovické lázně liší od řady významných evropských lázní, jejichž architektonický výraz je více či méně unifikovaný. Citlivé zasazení staveb do parkově upravené údolní krajiny podtrhuje harmonii celku.

Stavby architekta Dušana Jurkoviče v Luhačovicích

Kvůli vybudování moderního lázeňského střediska si v roce 1901 do Luhačovic pozval tehdejší ředitel a zakladatel lázní MUDr. František Veselý slovenského architekta Dušana Samuela Jurkoviče. V letech 1902 – 1903 Jurkovič vystavěl nebo adaptoval v lázních jedenáct staveb. Další tři realizace v Luhačovicích byly soukromé zakázky.

Ve správní radě lázní existoval od počátku Jurkovičova působení v Luhačovicích silný tlak zrušit jeho monopol na vytvoření urbanistického a architektonického konceptu nových lázní. Těžce prosazovaná velkorysá myšlenka vyústila i za krátkou dobu dvou lázeňských sezon a s omezeným rozpočtem ve vytvoření základů moderního lázeňství, ze kterých Luhačovice žijí dodnes.

Za svého života se Jurkovič k myšlenkám na Luhačovice mnohokrát vracel. Přes krátké působení znamená pro Luhačovice Jurkovičovo dílo zásadní přínos. Jejich dnešní půvab a harmonie vychází především ze souboru jeho staveb. Laťku, kterou Jurkovič nasadil, se nejenže nepodařilo nikomu dalšímu překonat, ale pozdější výstavby v Luhačovicích porušily původní plán a ani zvlášť nezaujaly. Z vybudovaných objektů se osm zachovalo do současnosti a pět bylo zbouráno v období od dvacátých do šedesátých let 20. století. Jeden objekt vyhořel roku 2002.

Jurkovičův dům

Hlavní lázeňský objekt (dříve „Janův dům" podle Jana Nepomuka Serényiho) byl postaven Franzem Waschitschkem v klasicistní podobě v roce 1822 a přestavěn Dušanem Jurkovičem v roce 1902. Jurkovič tu použil secesně stylizované dekorativní prvky spolu s motivy valašské architektury. Z původních dvou traktů vytvořil jediný objekt, který o patro zvýšil. Toto hrázděné patro, které stavbě dominuje, prozrazuje zřetelný rukopis architekta. Funkce objektu se přitom nezměnila - byla vždy kombinací vanových lázní a ubytování lázeňských hostů. Dům je hlavním Jurkovičovým lázeňským stavebním počinem.

Gradace směrem nahoru vyjadřuje různou funkci jednotlivých podlaží Jurkovičova domu i přítomnost starších nižších staveb v organismu domu. Stavbě dominuje třetí, hrázděné podlaží s bohatou konfigurací střech. Hrázdění je na fasádách částečně přiznáno a částečně skryto dřevěnými fošnovými obložkami, které nosnou konstrukci nekopírují, ale tvoří její samostatné výtvarně-ornamentální vyjádření. Původní omítky Jurkovičova domu s jemnou secesní plasticitou dotvářejí hrázdění až do podoby secesního ornamentu. Dobový symbolismus, labutě u vstupu a folklorní inspirace se prolínají s aktuálními proudy moderny. Generální oprava budovy proběhla v letech 2000-2002. Původní funkce lázeňského domu je zachována a doplněna o restaurační část a bazén.

Exteriér i vnitřní prostory byly při obnově objektu maximálně přiblíženy původnímu stavu na základě restaurátorských průzkumů a dobových fotografií. Nejvíce původních funkčních prvků navržených Jurkovičem je zachováno v balneo části - originální lehátka, zrcadla, věšáky, sedačky, židle, stůl, lavice, květinové podstavce, toaletky se zrcadlem, stolky s keramickou deskou. Z piety byly obnoveny tři místnosti s originálním funkčním sanitárním vybavením - repasovanými „zlatými" mosaznými vanami minerálních lázní.

Vila Chaloupka

V přestavbě Kuchyňského domu z roku 1851 na romantickou Chaloupku se Dušan Jurkovič přiblížil karpatské lidové architektuře. Výrazně přesadil zastřešení a použil techniky roubení pro nadstavbu patra nad původním zděným přízemím domu. To doplnil vstupy s motivem „žudra", typickým pro jižní nížinné oblasti moravské lidové architektury. Tato koláž prolíná tři národopisné oblastí v luhačovickém Zálesí: Valašsko, Slovácko a Hanou. Jurkovičova architektura se zde odpoutává od svého původního prototypu - slovanského srubu.

Původně lázeňský penzion s bytem správce lázní je dnes komorním lázeňským hotelem apartmánového typu. Dnešní podoba domu je výsledkem komplexní opravy v letech 1995-1997. Exteriér i interiér odpovídá původnímu architektonickému záměru Dušana Jurkoviče.

Vodoléčebný ústav (lázně)

Podobně jako Jurkovičův dům a Chaloupka vznikl i Vodoléčebný ústav, a to přestavbou staršího domu - Jestřabského mlýna z roku 1710. Nové hrázděné podlaží skryl architekt Dušan Jurkovič mezi převýšené konzoly nesoucí zastřešení. Třetí podlaží budovy se tak dá chápat jako mohutná dekorativní římsa starší budovy. To koresponduje s řešením interiéru, který je zčásti upravený jako dvoupodlažní převýšený prostor odpočíváren, později zaplněný převlékacími kabinami. Hlavní objekt Vodoléčebného ústavu byl pak postupně doplněn Jurkovičem a dalšími architekty v ucelený areál lázeňských budov - Říční a sluneční lázně, Slatinné lázně, kotelna a prádelna. Protože areál zatím neprošel celkovou opravou či modernizačními zásahy a může být zdrojem dalšího poznání Jurkovičova díla. Interiér dvoupodlažní odpočívárny je nejpozoruhodnějším vnitřním prostorem, který Jurkovič v Luhačovicích vytvořil.

Funkce vodoléčebných lázní nebyla nikdy změněna, stavba dodnes slouží původnímu účelu. Na rozdíl od minerálních lázní je tu používána obyčejná voda v nejrůznějších formách většinou k prokrvení a masáži svalů jako perličkové a vířivé koupele, vodní děla nebo skotské střiky. Úpravy a přístavby, které byly u objektu dodatečně provedeny, souvisely především s rozdělením na mužskou a ženskou část.

Říční a sluneční lázně

V novostavbě Říčních a slunečních lázní se projevilo japonské pojetí, které je charakteristické jednoduchým rastrem a geometrickými prvky. V tomto duchu jsou uspořádány kabinky lázní, které tak vytváří nádvoří s bazénem uprostřed. Plovárna, která je napájená z říčky Šťávnice byla v původním duchu několikrát upravena, a to hlavně ve 20. letech 20. století v souvislosti s přístavbou sousedního Vodoléčebného ústavu a s rozdělením plovárny na mužskou a ženskou část. Při těchto úpravách byly doplňovány další kabiny a plovárna byla prodloužena oběma směry, což znamenalo mimo jiné posun vstupního pavilonu zhruba o 20 metrů směrem k ulici.

Protože lázně zůstaly ve své podstatě v původním provedení, nejsou oproti moderním zařízením příliš komfortní. Z toho důvodu nejsou tolik využívány, jak by si zasloužily. V převlékacích dřevěných kabinách je zachováno původní vybavení: zrcadla, poličky se zásuvkami, lavice a stoličky.

Vila Jestřabí

Vilu Jestřabí pojal Jurkovič jako výrazný, téměř symetrický objekt. Jurkovič ji situoval v místě rozvětvení údolí kolem Jestřabí hory. Pro urbanistický charakter středu lázní má mimořádný význam. Stavba je orientovaná téměř kolmo k údolí a její půdorys je zalomen ve střední ose. Vila Jestřebí je podobná Jurkovičovym předchozím stavbám. Využívá hrázdění až v nejvyšším podlaží, a to i přes to, že základem domu nebyly starší zděné stavby jako u Jurkovičova domu, Vodoléčebných lázní nebo Chaloupky. Vila Jestřebí byla původně lázeňský penzion. Dneska je používaná jako hotel, který prošel komplexní opravou v roce 2000. Exteriér odpovídá původnímu Jurkovičovu architektonickému záměru, interiér je mu stylově přiblížen.

Hudební pavilón

Hudební pavilon je malá centrální stavba, která je pozoruhodná svým masivním kamenným základem a monumentální střechou, která je nesena subtilními dřevěnými podporami. Jurkovičův futuristický novotvar kombinuje jehlanový tvar soklu a zastřešeného vrcholu, s křivkami konzol pódia a podhledu. Stavba evokuje lázeňské altány z 19. století ale zároveň odkazuje i na Jurkovičův oblíbený motiv karpatského lidového domu. Pozdějším přemístěním z lázeňského náměstí od Jurkovičova domu a drobnými úpravami, byl částečně pozměněn architektonický výraz pavilonu.